Katana- meč samurajů
Katany neboli samurajské meče měli dovoleno nosit jen samurajové(bavíme-li se o historicky starších obdobích) .Měl-li v držení katanu někdo jiný než Samuraj, například vesničan, byl to povel k tomu jej zabít a meč mu vzít.Trochu jiné okolnosti byly, když meč vlastnil někdo z vyšší šlechty.
Meč byl pro Samuraje duší.Z toho jak s ním zacházel, jaký rituál dodržoval, ať už se jednalo o čištění katany nebo o etiketu ve společnosti, bylo velmi poznat, jaký Samuraj je a jak chce před ostatními vystupovat.Poloha meče při návštěvě cizího domu (kde katanu položil, a na jakou stranu bylo její zakřivení či rukojeť, když si sedl) ukazovalo, jakou má důvěru ve svého hostitele.Doma Samuraj meč odkládal do držáku zvaného katana-kake zakřivením nahoru.
Meče také jednu dobu sloužily jako dary mezi rodinami, například při svatbách.Starobylost a sláva výrobce katany se začala doceňovat až v pozdějším období.
Meče byly také párovány s wakizashi nebo shötö, což byly stejně vytvořené, ale kratší meče.Potom se mohly párovat i s tantö, opět stejně vyrobeným, ale ještě kratším mečem.Delší meč se používal v otevřeném boji, a krátký v boji nablízko, bodání nebo k rituální sebevraždě (seppuka).
(Podle legendy)První meč, zahnutý, zhruba ve stejné podobě, jak ho známe teď, vyrobil kovář Amakuni kolem roku 700 n.l.A čas Samurajů nastal...
Katana
Ke konci období Shinto se tradičním bojovým mečem stala katana, která společně s kratším mečem wakizashi tvořila soupravu daisho. Oba tyto meče byly nošeny současně po levé straně prostrčeny za šerpou (obi) a byly shodně zdobeny. Tento meč byl tasen tkz. od nebe k zemi.
K obrázku: Tachi je více prohnutý než katana.
Aby se meč nelámal musí být vyroben z houževnatého měkčího materiálu který se ale ohýbá a nelze s ním dosáhnout požadované ostrosti. Aby se meč neohýbal a měl potřebnou ostrost musí být vyroben z tvrdého materiálu který se zase láme. Japonští mistři mečíři vymysleli postup jak tyto vlastnosti zachovat obě. Vytvořili materiál, ve kterém zabalily poměrně měkké železo do tvrdého železného obalu. Venkovní (kawatetsu) materiál je z tvrdého železa a zajišťuje že je materiál pevný a neláme se, měkký (sintetsu) železný materiál uvnitř zase pohlcuje otřesy a materiál se neohýbá. Tento materiál byl také lehčí a tak mohli mít jap. meče ideální váhu (1-1,5 kg).
Tajemství výroby se předávalo z otce na syna, z mistra na žáka a to pouze ústní formou. Výrobě jap. meče předcházel mistrův očistný rituál těla. Dokonce se věřilo že mečíř ze špatnými myšlenkami nemůže vyrobit dobrý meč.
A tak to vypadá v plné své kráse:
